Recept na život

Miluji, když můžu pozorovat upravené zahrádky, kvetoucí záhony a vonící šeříky. Ještě víc miluje procházku tímto směrem můj čtyřnohý kamarád. Nachází se tam totiž rybník, v němž vydrží plavat celou věčnost.

Na kraji lesa u zahrádek se hrbila postarší paní, která ze země zvedala těžký kámen. Musel být hodně těžký, protože s ním chvilku zápasila. Dcera jí nabídla pomoc, ale paní odmítla. Vzpřímila se a kráčela k zahradám, aby úlovek skončil na skalce. „Nechtěly byste dát pejskovi napít?“ Nečekala na odpověď a vedla nás k upravené zahrádce se vzorným anglickým trávníkem. O chvilku později jsme seděly na terase a povídaly si jako staré známé. „Dáte si kafe? Nemáte hlad? Nachystám chleba“, nestačily jsme se s dcerou divit její spontánní otevřenosti a pohostinosti. Daly jsme si pohár vody a poslouchali: „Je mi dvaaosmdesát, do šestasedmdesáti jsem řídila auto, třeba i do Německa. Teď už sem jezdím vlakem. Mám to tady ráda, ale miluji také Brno, kde bydlím.“ Z rukávu sypala všechny novinky stran kulturního dění naší metropole a svěřovala se, kde nedávno byla a kam se chystá za jejím poznáním. Neskutečný entusiasmus, obrovská chuť do života a nesmírná láska k lidem! Že by tohle byl recept, jak žít stáří? Ta výjimečná žena vypadala totiž na padesát.