Jak se žije seniorům v Zimbabwe

V bývalé Jižní Rhodésii skončila nadvláda bílých teprve v roce 1980, pro většinu černých obyvatel to však neznamenalo zásadní zlepšení životních podmínek, a často to bylo právě naopak. V zemi velké asi jako Německo dnes žije kolem 12,5 milionů obyvatel, tedy jen o něco víc než u nás. Na rozdíl od Evropy však podíl vyšších věkových skupin v populaci je malý. Průměrná délka života totiž sotva přesahuje 40 let. Zatímco u nás má 17 % lidí víc než 65 let, v Zimbabwe to nejsou ani 4 %. Jedním z hlavních viníků je virus HIV; odhaduje se, že jeho nositelem a tedy nemocných AIDS je až 20 % populace. K tomu se druží fakt, že většina lidí bydlí na venkově a je odkázána na kolísavou úrodu kukuřice na svých políčkách, podvýživa a nedostatečná zdravotní péče pak způsobuje, že lidé umírají i na banální infekce. Dřív většina černých venkovanů pracovala na bělošských farmách a měli zajištěnu základní existenci – stravu, jednoduché bydlení i základní zdravotní péči. Po osvobození byli na nátlak válečných veteránů a vládnoucí strany ZANU-PF v čele s diktátorem Robertem Mugabem bílí farmáři nemilosrdně vyhnáni a půda přidělena oporám režimu – generálům, prokurátorům a politickým funkcionářům. Ti obyčejně rozprodali co se dalo a jen málokterý z nich se o farmu řádně stará. V důsledku toho přišly o práci statisíce zemědělských dělníků. Živí se neefektivním subsistenčním hospodářstvím, z ruky do úst. To závisí na rozmarech počasí, a protože střední práceschopná generace vymírá na AIDS, odhadem asi 1,6 mil. osob je odkázáno na potravinovou pomoc, kterou poskytují rozvinuté země – mj. Evropská unie. V tradiční venkovské společnosti požívají staří lidé úctu, ovšem musí žít velmi skromně. O nějakých sociálních dávkách nebo důchodu se jim ani nesní. Jsou proto odkázáni na pomoc mladších členů rodiny; zde je však nutno poznamenat, že soudržnost rodin je v Zimbabwe tradičně mnohem větší, než u nás, a pokud to jde, příbuzní (a to je zpravidla celá vesnice) se o své stařečky a stařenky postarají. Svou roli v tom hrají tradiční vesničtí stařešinové, kteří život ve vesnici organizují.

V horší situaci jsou obyvatelé měst. V bývalé Rhodésii byl na africké poměry rozvinutý průmysl, který ovšem dnes pracuje asi na 40 % své kapacity. Zaměstnanci byli (a jsou) sociálně pojištěni, astronomická inflace, která v zemi trvala do začátku roku 2009, však fondy pojištění znehodnotila, takže běžný důchod se dnes pohybuje v řádu pouhých desítek amerických dolarů měsíčně (US dolary v Zimbabwe nahradily znehodnocenou místní měnu). Starší lidé, kteří nemohou sehnat zaměstnání, proto většinou odcházejí na venkov, kde se o ně stará širší rodina, a pokud mohou, pomáhají na poli či se snaží jinak vydělat aspoň pár dolarů. Také úroveň zdravotní péče je pro lidi s malými příjmy zoufalá. EU, USA a další vyspělé země sice veřejnému zdravotnictví poskytují humanitární pomoc, ale to nestačí a oslabení senioři umírají na choroby, které se u nás už dávno nevyskytují – významné místo mezi nimi zaujímá cholera a v níže položených oblastech malárie.

Jediným spolehlivým zajištěním ve stáří je mít úspory v tvrdé měně nebo majetek, který vynáší. To je ovšem výsadou těch, kteří mají to štěstí a např. vlastní nemovitosti, které mohou pronajímat, nebo se jim daří v podnikání, mimo jiné také v turistickém ruchu. Tato vrstva žije většinou ve velkých městech a tvoří ji kromě politických zbohatlíků také zbytky bělochů, kteří si dokázali úspěšným podnikáním (mimo zemědělství) udržet vysokou životní úroveň. Ti si mohou dovolit kvalitní bydlení v zahradách i kvalitní zdravotní péči v soukromých klinikách.

Senior, kterému se určitě žije dobře, je prezident Robert Mugabe, který v únoru 2013 oslavil 89. narozeniny a je tedy nejstarší hlavou státu na světě. Se svou manželkou vlastní několik farem a může si na státní náklady dovolit několikrát ročně odletět na léčení do Singapuru. Na oslavě svých narozenin prohlásil, že je to boží vůle, aby on vládl v zemi, a chystá se znovu kandidovat. Takové starosti, jako většina jeho vrstevníků, on jistě nemá.

Luděk Zahradníček