Jak se žije seniorům v Thajsku?

Řada z nás již měla možnost ochutnat výborné pikantní pokrmy, spatřit běloskvoucí nekonečné pláže, koupat se ve vlnách krystalicky čistého moře. Kdo z nás, který tuto možnost měl, se zamyslel nad lidmi, kteří v této tropické zemi žijí? Kdo z nás se zadíval hlouběji do tváří lidí, jejichž rysy jsou tak odlišné od našich evropských? A kdo se pokusil srovnat naše a jejich životní názory, postoje, radosti či strasti obyčejného života? Tady si troufnu tvrdit, že snad každý návštěvník si začne na tyhle otázky odpovídat sám již po vystoupení z letadla. A potom dnes a denně. Ať při toulkách hlučným a přelidněným Bangkokem nebo při trávení volného času na pláži, či návštěvách četných historických památek nebo při vychutnávání čaje po tradiční thajské masáži.

Asiaté jsou opravdu odlišní. Mají jinou víru, jinou životní filozofii, slaví jiné svátky, mají jiné priority, jinak odstupňovanou míru pokory, užívají jiný styl výchovy. Tohle všechno jsme si schopni uvědomit i za velice krátkou dobu a velice rychle pochopit jejich lásku, víru, toleranci, nadhled a pokoru. Na první pohled jsou zřejmé z chování a vystupování Thajců ušlechtilé způsoby a pověstná svobodomyslnost, která vyniká v jejich tolerantních a pohodových povahách.

Kdo z nás si ale na těchto půtkách exotickou krajinou, tak vzdálenou od domova, položil otázku: “A jak se vlastně v těchto končinách žije seniorům?” Po několika krátkých dovolených žiji v Thajsku již druhým rokem a dovolím si tedy na tuto otázku odpovědět a nastavit tak zrcadlo našemu standardně zažitému názoru na seniory. A mohu tak doložit, že i v této oblasti je míra odlišnosti obrovská.

V thajské společnosti senior stoupá na společenském žebříčku úcty, vážnosti a důležitosti stále výš a výš, až se ocitne v samém kruhu rodiny i společnosti, kde se pohodlně usadí, aby se moudrým a laskavým pohledem těšil ze všeho dění kolem. Zdá se vám to přehnané, nadnesené či dokonce nepravděpodobné? Ale je to pravda. Starý člověk je stále obklopen svými nejbližšími. V naprosté většině případů není odkládán jako nepotřebný na okraj rodiny, společnosti, do nevyhovujících prostor či dokonce do domovů pro důchodce. Starý člověk pokud může, pomáhá s chodem domácnosti, ale není to podmínka nutná pro žití v rodině. Pokud nemůže, je naopak pomáháno a slouženo jemu. Není trpěným a opovrhovaným členem rodiny, ale naopak jejím nejváženějším členem. Je chápán jako studnice moudra a životních zkušeností a těší se veliké oblibě a úctě. U stolu zaujímá vždy čestné místo a jako první je mu nabízen pokrm. Jeho slovo má váhu a na jeho názor se čeká. Staří lidé se tu neopouštějí a nejsou necháváni lidsky ani ekonomicky napospas stáří a osamění. Seniora tu kupříkladu při nakupování uvidíte vždy za doprovodu nejlépe hned několika příbuzných. Nenese ani nákupní košík, ale pouze vybírá, a pokud je to nutné je s laskavostí podpírán. Zdánlivé maličkosti tak utváří obraz prožívání stáří. Pokud se tedy vydáte do těchto končin, zkuste se s větší intenzitou zadívat do tváří starých lidí a jejich očí. Jsou to oči, které pořád jiskří, moudře a vlídně s obrovskou důstojností hledí na svět. Ten pohled do vrásčitých tváří, které jsou jako popsané listy papíru, nebolí a neodvracíte se od nich. Jsou to tváře, které vzbuzují respekt a úctu a poskytují vám jistotu, že stáří není úděl, kdy balancujete na okraji společnosti, ale jsou jistotou, že i v nepříliš ekonomicky hojné etapě života má život smysl. 

Eva Sedláčková